Vážení biskupové, vážení duchovní, drazí bratři a sestry v Kristu, 

tímto dopisem bych rád přispěl k otevřené diskusi o bolestivém, ale zásadním problému, který v naší církvi stále zůstává a tím i navázal na otevřený dopis anonymního autora pod názvem „Myslíš, že je tvé mlčení v pořádku?“, na snahy spolku „Někdo Ti uvěří“ a dalších skupin i jednotlivců. Jakožto přeživší znásilnění ze strany duchovního chci vyzdvihnout závažnost problematiky sexuálního zneužívání v církvi – dotýká se celého společenství a mnozí, nejen přeživší, jí nesou s těžkým srdcem. 

Není tomu tak dávno, co jsem zveřejnil svůj příběh v rámci projektu Odvážný. Odkryl jsem, že otevírání těchto citlivých témat může u některých věřících vzbuzovat nepohodlí. Někteří možná vnímají mou otevřenost jako ohrožení obrazu církve či jako důkaz neuzavřeného traumatu. Já však věřím, že právě díky otevřenosti a upřímnému přiznání těchto ohavných skutečností dokážeme dosáhnout opravdového uzdravení – jak jednotlivců, tak celé církve. Zamlčování nebo neschopnost jednat s dostatečnou vážností přináší místo uzdravení jen další bolest a rozdělení. Otevíráním těchto témat nejdu vstříc rozdělení, ani tím netvořím špatný obraz církve. Jen se tím ukazuje to, co už zde předtím bylo. Dokonce tím neprojevuji neuzavřenost traumatu, neboť jsem ho dokázal do svého života integrovat a umím o něm otevřeně mluvit. Jak řekl papež František: „Sexuální zneužívání je naší hanbou a ponížením a církev musí prosit o odpuštění a usilovat o to, aby se podobné situace už nikdy neopakovaly.“ 

Když mluvím o své zkušenosti, často cítím, že někteří duchovní a věřící nejsou připraveni slyšet celou pravdu. Chápu, že může být obtížné se s těmito příběhy vyrovnat, zvláště když se staly přímo v naší farnosti – v místě, které má být domovem, útočištěm a bezpečím. Kromě presumpce neviny, existuje taktéž status oběti, na což bychom měli pamatovat. Mrzí mě přístup lidí, kteří se mě a další přeživší snaží umlčet. Nerozumí tomu, proč to děláme. Vždyť já jen následuji slovo Boží: „Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.“ (Izajáš 1, 17) Kdybych mlčel, mé srdce by to nevydrželo. „Jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.“ (Jeremiáš 20, 9)

Jako církevní společenství máme odpovědnost stát při těch, kdo byli zraněni, a uzdravovat je svou přítomností, aktivním nasloucháním. Dovolit Duchu, aby si nás používal. Věřím, že se společně můžeme zasloužit o to, aby se bolest jednoho stala starostí nás všech, a aby církev byla skutečně rodinou, která nikdy neodmítá ty, kdo potřebují pomoc. Od církve očekávám: 

• Organizování mší svatých a setkání pro přeživší sexuálního zneužívání.
• Pravidelné přímluvy za přeživší sexuálního zneužívání a za agresory, kteří se ho dopustili.
• Vytváření vzdělávacích programů pro prevenci zneužívání (vč. sekundární viktimizace). 
• Zřízení nezávislé komise pro vyšetření případů zneužívání v české katolické církvi.

Církev svatá, probuď se! Probuď! A zazáří nám Kristus. 

S pokorou a odvahou

Bc. Adam Hnida
věřící ostravsko-opavské diecéze

dne 16. listopadu 2024

Celý text ke stažení zde (Google disk)​

Podcast v rámci projektu Odvážný (YouTube)